Už v první dekádě minulého století se některé pokrokové polárnické hlavy zamyslely nad tím, zda by nešlo použít při výzkumu obou polovin zaledněného světadílu nejmodernějšího technického vynálezu, jímž tehdy byl automobil. Ten se nedávno lehce přehoupl od symbolu výstřednosti svých majitelů k reálně sloužícímu dopravnímu prostředku. A tak se i stalo: prvním speciálem, jehož kola se dotkla antarktického ledovce, byl otevřený (!) čtyřválec Arrol-Johnston, použitý Shackletonovou expedicí k jižnímu pólu v roce 1907.
Vozidlo o výkonu 14 koní bylo poháněné benzínem s vysokou příměsí alkoholu a mělo chlazení vzduchem. Mohlo mít přední kola upevněná v lyžích a vzadu speciální protiskluzové obruče. Byla to však marná snaha. Arrol-Johnston stále zapadal, a dokonce se mu navzdory mrazům a větru přehřál motor. Poškozené vozidlo se s expedicí dostalo zpět do Evropy, několik let bylo vystavováno v Anglii a pak jeho stopa mizí. Přední lyže vlastní jedno novozélandské muzeum, náhradní kolo s několika dalšími součástkami bylo ještě před několika léty k vidění na mysu Cape Royds, který se stal Shackletonovou základnou v dobách jeho výpravy.
Dalším pokusem byl speciálně vybavený Austin 7, Američané vážně uvažovali o účelové stavbě na bázi proslulého „Téčka“ a později i „Áčka“, dnes již zapomenutou aktivitou jistého texaského milionáře byla (nakonec nedotažená) příprava polárního šestiválce Studebaker, ale pak doba odvážných jednotlivců skončila. Čas a antarktické poměry přály velkým výpravám, vybaveným speciální technikou a dostatečně finančně zajištěným.
Sněhový křižník vznikl pod dojmem záchrany života
Tento úvod byl nutný proto, abychom mohli začít vyprávění o prvním vážně míněném a realizovaném polárnickém speciálu, jehož cesta byla sledovaná opravdu celým tehdejším světem (v předválečném Československu o ní napsal třeba časopis Ozvěny domova a světa). Na myšlenku obřího vozidla přišel polární badatel Thomas Charles Poulter během Byrdovy druhé antarktické expedice. V ní zastával post druhého důstojníka, jeho vědeckým oborem bylo bádání v oblasti seismologie, geologie a geofyziky. Zkušený Poulter tehdy zachránil admirálu Byrdovi život, když jej za nesmírně obtížných podmínek přepravil nehostinnou pustinou. A právě obtíže této cesty vedly k tomu, že ihned po návratu začal rozkreslovat první skici budoucího speciálu.
To už obsadil pozici vědeckého ředitele výzkumné nadace chicagského Armour Institute of Technology. Projekt vozidla byl schválený, dostal kód I-69, neoficiální jméno „Snow Cruiser“, limit dvou let (1937 až 1939) na přípravu dokumentace, a finanční injekci 150 000 dolarů. Stavba, provoz a předpokládaný návrat z Antarktidy měly proběhnout pod dohledem US Antarctic Service, která se podílela i na úhradě nákladů na jeho cestu zemí věčného ledu. Projekt byl schválený koncem dubna 1939, v srpnu téhož roku začala náročná stavba. Ta probíhala v obřích Pullmanových strojírnách v Chicagu. Jakkoliv byla lhůta na vypracování plánů dostatečná, vlastní stavba, jízdní a provozní testy, a dodání do bostonského přístavu musely proběhnout v šibeniční lhůtě necelých třech měsíců!
Nedostatečná síla obřího speciálu!
Samotný Snow Cruiser byl skutečným obrem. Odlehčená konstrukce v dnešním slova smyslu byla tehdy těžko proveditelná, a tak pohotovostní hmotnost nízkého a téměř oválného vozidla s nesmyslně velkým předním a zadním převisem činila 35 tun. Aerodynamická „karosérie“ spočívala na čtyřech ohromných kolech s pneumatikami, vhodnými do bažinatého terénu. Byly však stejně dobře použitelné i na sněhu? To zatím nikdo netušil. Extrémně krátký časový harmonogram nedával šanci ke zkouškám v hlubokém sněhu…
Z přední části sedmnáctimetrového trupu vyčníval velitelský můstek – tedy kabina řidiče, navigátora/radisty, velitele, pilota a mechanika. Uvnitř trupu se nacházely nejen motory, ale i skladiště, nádrže a nevelké obytné prostory. Horní část trupu měla úchyty pro lehký pětimístný dvouplošník Beechcraft, vybavený přistávacími lyžemi. Vozidlo si s sebou vezlo další dvě kola s pneumatikami, která se mohla připevnit ke stávajícím. Účelem této dvojmontáže bylo zabránit propadu těžkého stroje do sněhu a zvýšit trakci.
Nejkurióznější a zároveň bezmála tragickou stránkou celého projektu se stal pohon. Namísto klasického jednoduchého motoru byl zvolený dieselelektrický pohon, známý ze železničních trakčních vozidel a později i těžkých stavebních strojů. Zdrojem síly komplikovaného pohonu se stala dvojice řadových šestiválců Cummins H6, každý o objemu 11 litrů a výkonu 150 koní. Montoval se například do těžkých řad nákladních vozidel International a proslul i za války ve vojenské technice. Ale nikoho tehdy nenapadla reálná úvaha, jak bude dvojice běžných agregátů pohánět čtveřici elektromotorů a hýbat 35 tunami hmotnosti v neprobádaném terénu, který v sobě skrýval ledové pasti, naváté a záludné násypy a podobné překážky.
Každý elektromotor GE dával pouhých 75 koní, výkon na pohyb a s tím spojené aktivity vozidla tedy činil jen 300 koní! Vozidlo vezlo zásobu paliva na 8 000 kilometrů (bezmála 10 000 litrů) plus 3 500 litrů leteckého benzínu. Uvažovaná maximální rychlost se blížila padesátce, ale vozidlu se nikdy nepodařilo jí dosáhnout – a to ani na silnicích během přepravy do Bostonu. Představa kolosu, který mezitím dostal přezdívky Tučňák, Želva či Brouk, řítícího se po ledové pláni vstříc jižnímu pólu padesátikilometrovou rychlosti, byla prý expertům k smíchu už tehdy…
Varovné příznaky už během první cesty
Kalendář ukazoval 24. říjen 1939 a Snow Cruiser byl hotový. Také prý odzkoušený, čemuž výrobce mohl věnovat jen několik dní. Ovšem i během nich se ukázal osudový nedostatek použitých pneumatik, tedy jen minimální adheze. Cruiser se mohl vydat na tisícimílovou pouť z Chicaga do vojenského přístavu v Bostonu, kde na něj čekala loď USS North Star. Už na běžných silnicích se ale ukázalo, o jak nevhodné a k poruchám náchylné vozidlo se jedná. Při cestě Indianou bok stroje odřel a lehce poškodil truck s návěsem, několik desítek mil poté se porouchalo palivové čerpadlo. Poslední šance k poznání nevyzrálé koncepce přišla ve chvíli, kdy Cruiser srazil roh mostu a spadl do potoku. Tam se navzdory „bahenním“ pneumatikám zabořil tak, že jeho vyproštění trvalo tři dny!
Konečně Boston! Ale na předměstí už čekalo více než sto tisíc lidí na průjezd sněhového křižníku, takže tohle americké velkoměsto zažilo do té doby největší dopravní zácpu. To už ale musely být vyměněné dva elektromotory, které se během cesty a vyprošťování zadřely. K lodi se Cruiser dostal 12. listopadu 1939, tři dny nato zvedla North Star kotvy směrem k antarktické Velrybí zátoce. Tam se loď s Cruiserem dostala za dva měsíce plavby, sněžný obr byl pod velením doktora Thomase Poultera.
Vyložení vozidla se ukázalo být větším problémem, než se předpokládalo, protože těžké dřevěné trámy, z nichž se stavěla rampy na ledový šelf, omývaný vodami Rossova moře, se lámaly jako dřívka. Cruiser málem stihla fatální nehoda už při sjíždění z rampy, která nakonec musela být mnohem strmější, než výprava plánovala. Zadní kola se začala propadat a jen díky tomu, že Poulter u řízení vymáčkl ze strojů výkon do poslední špetky, podařilo se Cruiseru dostat na pevninu.
První a zakrátko i poslední antarktické putování
Základna badatelů se jmenovala Little America III. Už při první jízdě za výzkumnými projekty (sluneční záření, tloušťka ledové vrstvy, magnetismus) se ukázalo, že i ta nejmenší sněhová vlnka znamená zaboření a znehybnění sněžného gigantu. Nepomohla ani montáž zdvojených kol na přední nápravu. Dotyková plocha se sice zvětšila, ale zároveň vzrostla i celková hmotnost, takže se vozidlo bořilo dál. Osádka až na ledu přišla na to, že jistější bude jízda na zpětný chod, protože kola s dvojmontáží budou vzadu – čili tak, jak se osvědčilo u běžných terénních nákladních vozidel té doby. Jenže i tady se ukázaly nedostatky.
Na antarktických ledových pláních se Snow Cruiser měl cítit jako doma. Ale nic mu nebylo vzdálenější…Zdroj: United States Antarctic Service (Public Domain)
Elektromotory se přehřívaly, protože musely maximum výkonu předávat stále prokluzujícím kolům, spalovací agregáty potřebovaly neustálou údržbu, jelikož byly neodzkoušené. Nakonec cesta, kterou Snow Cruiser urazil, měřila 92 mil, čili necelých 150 km, to vše na zpátečku. Byl konec, Snow Cruiser se stal nehybnou obytnou základnou. Už se vlastní sílou nikdy nepohnul a bylo jasné, že se jen těžko dostane zpět do Států. Tam odletěl Thomas Poulter počátkem roku 1940, zbytek výzkumníků pokračoval ve stanoveném programu až do vstupu USA do války. Svět měl náhle jiné starosti než se zajímat o osud čtyř zarostlých mužů v dusné atmosféře kolem zmrtvělého stroje.
V květnu 1941 se zbytek expedice vrátil domů. Snow Cruiser zůstal tak, jak se zastavil. Kolem něj se válely pozůstatky po výpravě, zbytky dřevěných beden, nepotřebné součástky a kanystry. Uvnitř vozidla zbyly stohy novin a časopisů, balíčky cigaret a potraviny. Před odletem jeho polohu včetně zbytků základny Little America III. označili členové týmu pomocí bambusových tyčí s barevnými bójkami.
Rok po válce připlula na místo posledního odpočinku Cruiseru další expedice. Vozidlo našla neporušené, jen zaváté sněhem a podle jejich zpráv by prý bývalo stačilo dohustit pneumatiky a zprovoznit pohonné jednotky. Ale právě to prý by byl ten největší problém, takže Cruiser zůstal v Antarktidě. V 50. letech, v době eskalace studené války a počátku zbrojního šílenství obou světových velmocí, se začaly americké úřady obávat, aby se zamrzlý Snow Cruiser nestal kořistí tehdejšího Sovětského svazu, jenž měl kromě severní polokoule své zájmy i na jižní. Uplynulo několik let, než se zformovala další expedice, která měla prověřit přítomnost či nepřítomnost vozidla. V roce 1958 se mrtvý Cruiser podařilo najít a ze strachu před ukořistěním nepřítelem jej americké námořnictvo pomocí buldozerů zahrnulo sněhem do výšky několika metrů. To bylo také patrně naposledy, kdy lidské oko prokazatelně zahlédlo legendární stroj.
Poslední zoufalé pokusy o zvětšení průchodnosti polárního speciálu představovaly řetězy a jízda na zpátečko s dvojmontážíZdroj: United States Antarctic Service (Public Domain)
Místo konce jen samé hypotézy…
Je známo, že ledový šelf se základnou Little America III. prošel velkými proměnami. Roztrhl se na několik částí, některé se úplně odtrhly a zůstaly osamocené v moři, kde se převracely či dále trhaly. V roce 1963 spatřili námořníci z lodi USS Edisto čerstvě odlomenou část ledovce o tloušťce mnoha metrů, odkud v místě lomu vystupovaly kusy dřevěných baráků a další pozůstatky. Podle fotografií byly zbytky identifikované jako pozůstatky Little America III. Ovšem co se stalo s Cruiserem, nález nevysvětluje.
Přešlo mnoho desítek let, ale dalším generacím nadšenců nedává zasypaný Snow Cruiser spát. Velkou pozornost v akademickém světě vyvolala práce Teda Scambose a Clarence Novaka, zveřejněná v roce 2005. Oba vědci v ní rozvíjejí hypotézu, podloženou počítačovou simulací pohybu mořských proudů, driftů ledových ker a změn v konfiguraci pobřeží. Podle všeho se největší úlomek s teoretickým výskytem Snow Cruiseru nacházel cca 18 km od pobřeží šelfového ledovce. Patrně se odlomil a „osamostatnil“ dříve, než jeho menší část spatřila posádka lodi Edisto. Pak se kus ledovce s Cruiserem vydal pravděpodobně na západ a začal se trhat a rozpouštět.
Odlomená kra, kterou zahlédli v roce 1958 námořníci z lodi USS Edisto. Jsou vidět trosky polární stanice Little America III. Je tam někde ještě Snow Cruiser? Nevíme…
Zdroj: US Navy
Na toto téma existuje téměř nekonečné množství teorií, ale žádná s možností reálného ověření. Je možné, že Snow Cruiser stále vězí v ledové tloušťce některého úlomku, ale většina vědců se přiklání k tomu, že stroj se po rozmělnění a částečném rozpuštění kry potopil na mořské dno. Ať už je to tak či tak, možná dnes patří mezi nejznámější pojízdné artefakty, trávící na dně světových moří svá poslední léta: Chrysler Norseman na Andrea Dorii, Renault v lodním bunkeru Titaniku nebo tisíce kusů vojenské techniky na trasách spojeneckých konvojů do Evropy a Tichomoří. Popřejme mu vzpomínku a lehké spočinutí…
Zdroj: archiv autora, AP, Antarctic Sun, Thule, Pullman, 2fifty9, US Navy